Když už někde žijeme, jsme tam formálně doma. Ale domov to ještě automaticky být nemusí. Opravdový domov je totiž místo, kde nejen fakticky žijeme, ale kde je nám také dobře. A to není nezbytně právě tam, kde by to mělo být. Někdo má to štěstí, že získá dokonalý domov hned na první adrese, kde se ocitne. Ale někdo ho také musí dlouho a opakovaně hledat. A existují i smolaři, kteří domov, tedy ten opravdový, nenajdou nikdy. Někde žijí, ale není to to pravé. A ti pak mají smůlu. V každé době bylo ale hledání domova pro mnohé lidi složité, ne-li přímo nezvládnutelné.
Za komunistů tomu někdy bránila železná opona, která bránila hledání domova v té takzvaně špatné cizině, a protože bylo všechno státní a lidé nebyli příliš mobilní, hledalo se nové bydlení, lepší než to, které člověk měl, docela těžko. A dnes už tyto komplikace odpadly, ale byly nahrazeny problémy s vysokými cenami nemovitostí, které spousta lidí nezvládá zaplatit. A tak někdy žijeme i tam, kde se necítíme být doma. A aspoň v sobě živíme naději, že to jednou bude jiné, že jednou přece jenom budeme moci skončit tam, kde skončit chceme.
A doufejme, že to co největšímu počtu našinců vyjde. Protože vyjít to může. Ale také nemusí. Všichni přece víme i to, že je ve světě spousta lidí, kteří domov měli. Ale už ho nemají. Spousty lidí byly vyhnány ze svých domovů těžkými životními podmínkami, válkami a konflikty nebo lecčím dalším. Takže je i spousta lidí, kteří žijí v cizích krajích a třeba i zemích, kde se necítí být doma. A prahnou po návratu, kterého se možná nikdy nedočkají. Tak jako třeba naši sudetští spoluobčané, odsunutí po válce. Nám ale zatím štěstí docela přeje. A tak bychom si této skutečnosti měli vážit. Neměli bychom si stěžovat, pokud náš momentální domov není dokonalý. Nemuseli bychom totiž jednoho dne mít ani tento.